Pozor na přání aneb přejte si, ale opatrně

Každou chvíli slyším nebo někde čtu, že když na něco intenzivně myslíte a přejete si to, tak se to splní. Ovšem už vám nikdo nepoví, jakým způsobem. Že nevíte, jak to myslím? Nevadí, uvedu jeden příklad ze života.

Asi jako každého i mě to občas trochu nebaví v práci. Nebaví je asi silné slovo, ale znáte to. Prostě přijde den, kdy nemáte tu správnou náladu a nejraději byste leželi doma s knížkou a čajem nebo kafem. No a když to takto máte, tak na to během dne v práci myslíte, ať chcete nebo ne. I já jsem jednou v práci nechala v hlavě plynout myšlenku, že už se těším, až budu doma, že bych nejraději ten den do práce ani nešla. Neuběhla ani minuta od této myšlenky a já si to padala z posledních dvou schodů. Bolest v kotníku mě probrala z myšlenek a já věděla, že je zle. Představa, že bych se měla zvednout a na nohu šlápnout byla nereálná tak moc, jak reálně se mi řinuly slzy bolesti z očí. Nezbývalo než sedět na zemi a přes pláč volat o pomoc. Kupodivu totiž v tu chvíli po schodišti nikdo nešel, i když tudy normálně chodí docela dost lidí. No, asi to bylo tím, že zvonilo na začátek hodiny, studenti byli vzorně připraveni v lavicích a kolegové buď ještě ve sborovně, aktivnější už před tabulí nebo využili druhé schodiště. Nakonec mě přeci jen jedna slečna zaslechla a zavolala zástupkyni a ta následně sanitku, aby mě dopravila do cca 200 metrů vzdálené nemocnice. Připadala jsem si neskutečně trapně, když mě saniťák svážel ze schodů na speciálním křesle, ale představa otřesů během skákání po zdravé noze byla tak děsivá, že toto bylo přijatelnější.

V nemocnici jsem čekala dlouhé tři hodiny. Však já vím, nebylo to nic závažného a akutního, jen mě během té doby asi dvakrát volal zástupce, aby zjistil, zda už vím, co s tím mám. Vystřídali se u mého kotníku tři lékaři a světe div se, každý s jinou diagnózou. Nakonec jsem vyfasovala francouzské hole a zprávu a jala se hopkat zpět do práce, jelikož učit přeci můžu i v sedě, tak na neschopenku nemám nárok. Co na tom, že dojíždím 40 km, že v práci mě čekají několikrát za den dvě patra schodů a na oběd chodíme mimo budovu. Hrdinsky jsem v práci nahlásila dva dny volna, protože po nich byly dva dny prázdnin a po prázdninách, že už normálně o holích zvládnu učit. Ovšem vše mělo být jinak, protože jsem si přeci ten den přála ležet doma a nemuset do práce. Druhý den jsem místo válení v posteli vyrazila na ortopedii. Noha otekla a bolela ještě víc než den před tím.

Doktor mi vynadal, že jsem si dovolila si z kotníku sundat fixaci, kterou jsem ale v nemocnici nedostala. Když toto vysvětlení doktor vyslechl a potvrdil si to přečtením nemocniční zprávy, ťukal si na čelo, o doktorech se vyjadřoval jako cvocích a vzal mě na milost. Po vyšetření se má nožka schovávala ve slušivé černo-zelené ortéze a v ruce jsem držela neschopenku prozatím na týden. Nakonec jsem doma byla týdny tři a už po dvou dnech jsem chtěla moct zase chodit do práce. Doma jsem totiž stejně nemohla pořádně nic dělat, jelikož hopsající o dvou holích a nemožnosti došlápnout na nohu jsem měla problém i si uvařit kafe a dopravit ho na místo, kde si s ním mohu sednout a vypít si ho. Ještě, že existují netekoucí termosky a termohrnky.

Proto si opravdu dávejte pozor, co si přejete a pokud si něco přejete, formulujte své přání co nejkonkrétněji a nejen obecně jako já, protože pak forma splnění vaší touhy může být poněkud odlišná od původních představ.