Jak jsem objevila kouzlo focení
23. 2. 2018
Předem varuju, že toto bude trochu delší článek, protože má cesta k focení nebyla otázkou pár dní, ale formovalo mě i rodinné prostředí, jelikož maminka i tatínek rádi fotili.
Z fotografií z mého dětství se zdá, že mě focení bralo už od útlého dětství. Ta, kterou vidíte níže, mě zachycuje zhruba v 9 měsících, jak si zaujatě hraju s krabičkou od filmu Fomapan a na zemi leží pouzdro od fotoaparátu Zenit.
O několik let později si vybavuju, jak se naše umakartová paneláková koupelna občas měnila na temnou komoru a tatínek v ní vyvolával fotografie pořízené fotoaparátem Praktica. Když na to vzpomínám úplně cítím to tajemné napětí, které jsem v takovém případě pociťovala. Koupelna byla zahalena červeným světlem, kterého táta dosahoval ovázáním světla červenou látkou, přes vanu byla položena prkna s miskami obsahujícími vývojku a ustalovač, na pračce stál zvětšovák, v umyvadle se fotografie vymývaly a nalepene na umakart se nechávaly okapat. Do koupelny se nesmělo, aby se při otevření dveří nevpustilo denní světlo, které by znehodnotilo fotopapíry a neustálené fotografie. Ještě posvátnější bývalo maličké WC ve chvíli, kdy se z fotoaparátu a následně z plastového obalu vyndaval film a zaváděl se do speciálního kontejneru – vývojnice k vyvolání negativu. Tato operace musí probíhat za co největší tmy, tudíž se nesmělo taťkovi omylem rozsvítit. Vím, že i to se jednou stalo, i když si to moc jasně nepamatuju. Co vím jistě je, že proces vyvolání negativu a z něj pak fotografií mě fascinoval, ale nikdy mě nelákalo si to sama vyzkoušet. Přesto to o několik let a zkušeností později byla jedna z mých nejoblíbenějších činností, na které s láskou a nostalgií vzpomínám dodnes.
Můj první fotoaparát a snaha vyfotit něco koukatelného
Asi v 10 letech jsem dostala svůj první vlastní fotoaparát. Jednalo se o celoplastový kompakt značky Braun, typ Handy F2, který byl samozřejmě na kinofilm. Aby byl při různých přesunech chráněný, dostala jsem na něj slušivé žluto-růžovo-fialové pouzdro Hama.
Tímto krasavcem jsem se snažila zachytit všechno okolo sebe po dobu asi 6 let, i když zhruba od 13 nebo 14 let mě táta přemlouval na používání zrcadlovky. Jenže to bylo tááááák složité… Nějaké clony, časy, hloubka ostrosti a ke všemu kovová Praktika také něco vážila a kdo by se s tím tahal, že? No dlouho jsem odolávala a spokojeně si fotila malým a lehkým automatem, u kterého mi stačilo vědět, kde otevřu objektiv, kde se mačká spoušť a jak do něj dát nový film a ten plný z něj vyndat. Byla to krásná a sladká nevědomost, po které se mi občas i zasteskne, ale během pár minut mě to přejde a jsem ráda, že vím, co znamenají některé výše zmíněné pojmy, že mám v ruce pořádně těžký foťák a mohu měnit objektivy podle potřeby. Ale to ještě poměrně dost předbíhám, takže zpět k mým začátkům.
Jednoho dne jsme s mamkou vyzvedly ve Fotolabu vyvolaný film a fotky z mé kouzelné krabičky a mezi nimi byla ona – ta jedna, která se mi vryla do paměti, jelikož jsem za ní obdržela nespočet pochval od několika lidí. Dokonce jsem plánovala nechat si ji udělat jako potisk na tričko, k čemuž nikdy nedošlo, i když ani nevím proč.
Fotka má hodně chyb, ale asi je pravda, že na možnosti daného přístroje a na věk, kdy jsem ji pořídila, patřila k těm lepším.
Zrcadlovka – láska na zbytek života
Obrázky přibývaly, věk také rostl a ve druhém ročníku na střední škole přišel zlomový okamžik. Byl jím předmět jménem Fotografie, na který jsme potřebovali vlastní fotoaparát. Kompakt samozřejmě nebyl tím správným, a tak mi nezbylo než si od táty vypůjčit jeho Prakticu a ponořit se do tajů všemožných kombinací všeho, co šlo nastavit. Zvláštní, že člověk se něčemu urputně vyhýbá a osud mu to stejně přivane do ruky. Ještě zvláštnější je, že si to člověk velmi snadno a rychle oblíbí. Nebo alespoň tak to bylo se mnou. Možná jsem potřebovala trochu dospět, možná bylo zapotřebí silnějšího impulzu, než bylo tátovo doporučení, a nebo prostě nemít na výběr, nechat si to vysvětlit, udělat pár pokusů, sama projít kouzlem zpracování negativu i pozitivu a úplně se zamilovat. Každopádně po pár měsících jsem už o kompaktu nechtěla ani slyšet, zrcadlovku jsem zabavila a fotila a fotila. Vše na černobílé filmy, abych je následně sama mohla vyvolat a zhotovit fotografie různých velikostí. Úplně jsem tomu propadla a kdyby to jen trochu šlo, školní temnou komoru bych ani neopouštěla. Kromě zadání úkolů na daný předmět jsem zaznamenávala vše, co mě napadlo – členy rodiny, detaily venku, různá zákoutí atd. a často se domlouvala s vyučujícím na návštěvě temné komory i mimo výukové hodiny. Pilně jsem si vyvolané negativy stříhala a uklízela do speciálních kapes do kroužkových desek, fotografie jsem si vyrobila i maličké do dokladové knížky, abych u sebe snadno mohla nosit, co jsem chtěla a opravdu tím žila.
Na malý foťáček jsem ale ještě úplně nezanevřela, jelikož na cestování mi stále přišel pohodlnější a praktičtější. Na některé cesty, jako byl třeba zájezd na Plitvická jezera, jsem si brala jak Prakticu se zavedeným černobílým filmem, tak i mejdlovou krabičku (rozuměj můj kompakt) s barevným. Nicméně výhody lepšího fotoaparátu mi byly jasné, limity kompaktu stejně tak a jelikož má láska k fotografování sílila, bylo mi jasné, že mi automat stačit nebude.
První digitální zrcadlovka
Vývoj je neúprosný a to platí i ve fotografii. Jak se začaly více a více prosazovat digitální fotoaparáty, filmy, fotopapíry a další potřeby byly dražší, i já začala uvažovat o digitální zrcadlovce. Začala jsem si o modelech zjišťovat základní informace, hledat recenze a porovnávat ceny, které nebyly zrovna nejnižší. rozhodování a hledání trvalo asi dva roky, než jsem se pro jeden model rozhoupala. Byl jím Canon EOS 350D a zalíbil se mi ve startovacím kitu s objektivy EF-S 18-55mm a 55-200mm. Matně si vybavuju, že ač se jednalo o nižší třídu digitálních zrcadlovek, cena se pohybovala okolo 20-25 tisíc.
Pořízení fotoaparátu mi umožnil z části můj další koníček – tancování. S dívčí taneční skupinou, ve které jsem tou dobou působila jsme dostaly nabídku na měsíční pobyt ve Slovinsku v Portoroži, kde bychom každý večer měly vystoupení. Po několika poradách jsme na to kývly a odjely na měsíc do tohoto letoviska. Výdělek, který jsem si přivezla, pokryl něco okolo poloviny ceny fotoaparátu, další část peněz jsem si vydělala brigádou – vedením tanečních kroužků pro děti od školkového věku po druhý stupeň základních škol a zbytek peněz mi dali po domluvě rodiče a prarodiče ke 20. narozeninám. Stala jsem se tak hrdou držitelkou digitální zrcadlovky a začala se znovu učit spoustu věcí, jako bylo jiné ovládání, jiný způsob zaostřování a hlavně taje počítačového zpracování fotografií. Do dnes si s sebou nesu následky klasické fotografie v podobě rozmýšlení o snímcích. Nejsem tak typický digitální fotograf, který bezhlavě cvaká snímek za snímkem a plní paměťové karty, protože se přeci nepovedené snímky následně smažou, ucházející se doupraví a tak není třeba šetřit v počtu mačkání spouště.
Touha po ještě lepším vybavení
Jak už to tak bývá, jakmile se začnete něčemu trochu víc věnovat, brzy vám základní vybavení nestačí a koukáte po lepším. Ani u mě tomu nebylo jinak. Setové objektivy nebyly ideální, jejich světelnost byla mizerná a tím jsem měla omezené možnosti záznamu např. ve zhoršených světelných podmínkách. Náhoda tomu chtěla, že jsem se seznámila s jedním člověkem – fotografem, kterému jsem nejdříve párkrát stála jako fotomodelka (ano, v té době jsem na to měla i postavu), následně náš pracovní vztah přerostl v něco víc a do dnes jsme přátelé. Ještě větší náhodou bylo, že se zrovna zbavoval nějakých objektivů v parádním stavu, jelikož měnil své vybavení a protože věděl, jak mě focení baví, nabídl mi je za fajn cenu k odkupu. I tak byla cena závratná a jako studentka vysoké školy bych si nemohla objektivy dovolit. Ale byla tu jedna věc – peníze zděděné po dědečkově smrti. Přes to, že jsem byla dospělá, šla jsem se poradit s rodiči, že bych část tohoto obnosu investovala do fotovybavení. Společně jsme to probrali a usoudili jsme, že to není úplně hloupé rozhodnutí, a tak jsem se stala majitelkou profesionální řady objektivů.
Jak šel čas dál, začalo mě limitovat tělo fotoaparátu a já si po cca 5 nebo 6 letech focení s 350D rozhodla pořídit o řadu vyšší model. V současné době tedy vlastním Canon EOS 60D a znovu začínám pošilhávat po lepším.
Hezký článek a zajímavý vývoj v rámci focení. 🙂 A moc nešilhej, ať ti to nezůstane. Sám mám podezření, že mám jedno oko přivěřenější od neustálýho čumění do hledáčku. 😀